Na řádcích níže můžete nahlédnout do duše dívek, které trpí mentální anorexií.
Příběhy byly převzaty z publikace F.D. Krcha: Mentální anorexie, vydavatelství Portál 2002.
Příběh číslo 1
Nikdy jsem nebyla skutečně silná. Dodnes i myslím, že jsem zprvu ani nechtěla hubnout, ale jenom zdravě jíst. Podle různých časopisů jsem začala přepočítávat kalorie a stravovat se pouze zdravou výživou. Přestala jsem jíst sladkosti, vyhýbala jsem se tukům, nesvačila jsem. Postupně jsem přestala večeřet, jíst maso a bílé pečivo. K obědu mi stačila trocha zeleniny nebo nízkotučný jogurt. Cítila jsem se skvěle, proto jsem se snažila ještě víc. Pak jsem najednou začala výrazně hubnout a mít psychické problémy. O to víc jsem znásobila svoje úsilí o zdravou výživu. Nejprve se vyděsili moji rodiče, kteří vždy vyznávali tradiční kuchyni. Ve škole to nikoho nezajímalo a několik doktorů, ke kterým mne mamka poslala, se ani nenamáhalo něco mi vysvětlit. Nakonec jsem skončila na psychiatrii, kde jsem se znovu učila jíst. Vypadala jsem hrozně. Padaly mi vlasy, po těle mi vyskákaly modřiny, kosti se třely o sebe až do krve, už několik měsíců jsem neměla menstruaci. Bohužel několik měsíců po návratu z nemocnice začalo vše nanovo. Tehdy jsem chtěla zhubnout za pomoci cvičení. Takže jsem po každém jídle až tři hodiny běhala a jezdila jako zběsilá na kole. Už jsem nedokázala myslet na nic jiného než na to, co mám, či spíše nemám jíst a kolik jsem spálila energie. Když si chci představit svoji tehdejší náladu, vzpomenu si, jak na stole byl talíř s nádhernými jahodami. Neodolala jsem a jednu jahodu jsem snědla. Okamžitě jsem šla na dvorek si zaběhat, protože jsem byla přesvědčená, že po té jahodě příšerně ztloustnu a že ten kousek jahody v břiše narůstá a způsobí, že zase přiberu.
Nevím, kdy jsem začala uvažovat jinak. Určitě to bylo kvůli mamce, protože bylo vidět, jak se trápí. Pak jsem se také zamilovala a chtěla jsem vypadat jako ženská. Možná jsem už prostě nemohla dál...a jednoho dne se rozhodla. Že začnu jíst. Už víc jak rok jsem v pohodě a na dobu, kdy jsem v hlavě měla jenom jídlo, vzpomínám jako na něco úděsného. Přibrala jsem, jím všechno a kilogramy už se netrápím.
Příběh číslo 2
Byla jsem normální, hezká, inteligentní dívka, nikdy jsem nebyla moc tlustá. Co se stalo, že jsem nakonec skončila jako nemohoucí, vychrtlá troska, která se ze všeho nejvíce bojí rohlíku se šunkou? Jak je možné, že každou chvíli někomu říkám, že musím přibrat, a potom dokážu primitivně lhát a podvádět kvůli kousku másla? Jak jsem se jenom mohla takhle změnit? Nebo jsem vždycky byla divná? I když se dobře znám, nemohu na to najít jasnou odpověď?
Použitá literatura:
Krch, F.D. Mentální anorexie. Portál 2002.