Amazonští indiáni si drcením plodů muškátovníkovitých rostlin připravovali opojný prášek. Ten při náboženských a ozdravných rituálech šňupali, nebo si ho skrze vydlabané kosti foukali navzájem do nosu. Do stejné čeledi rostlin patří muškátovník vonný (Myristica fragrans).

Tento stálezelený strom pochází z Moluckých ostrovů v Indonésii, ale roste i v dalších tropických oblastech. Jeho plodem jsou nažloutlé bobule, které po dozrání praskají. Uvnitř plodů se skrývá semeno, zabalené v červeném krajkovém míšku. Sušený míšek získává zlatožlutou barvu a prodává se pod názvem muškátový květ. Samotné semeno pokrývá tvrdá skořápka, který kryje krabatý muškátový oříšek. Z botanického hlediska ovšem nejde o ořech, nýbrž o jádro pecky, podobně jako zmíněný míšek není skutečným květem. Co do chuti a vůně jsou si obě koření podobná, i když míšek je mírně olejnatější a tedy i více aromatický.

 Přestože muškátový oříšek je tvrdý, dá se docela dobře strouhat i krájet. Na příčném řezu jsou pak patrné hnědé žilky, obsahující aromatický olej. Tento esenciální olej je nositelem typického aroma a tvoří přibližně desetinu hmotnosti oříšku. Oříšek obsahuje ještě další olej, vázaný ve formě tzv. muškátového másla. Celkově tvoří olej třetinu až polovinu hmotnosti oříšku.

Tradiční medicína přikládá obsaženému oleji léčivé schopnosti – muškátový oříšek se využívá k léčbě zažívacích obtíží, jako analgetikum a dokonce jako afrodiziakum. Ačkoli evropští kuchaři ho v kuchyni využívají dvanáctého století, do medicíny západního světa pronikl muškátový oříšek až později, s rozmachem bylinkářství. Biologické účinky se připisují zejména látkám rozpuštěným v oleji. Hlavní složkou esenciálního oleje jsou terpeny (zejména α-pinen a sabinen). Za biologicky účinné látky jsou považovány tři fenolické sloučeniny: myristicin, elemicin a safrol.

Zajímavostí je, že látky obsažené v oleji vykazují psychotropní účinek. Vedle blahodárného vlivu na zažívací ústrojí a ledviny popisují narkotický efekt oříšku již některé spisy z 16. století. Dodnes není jasné, které látky jsou za tuto vlastnost zodpovědné, ale hlavním podezřelým je již zmíněný myristicin. Tvoří asi jedno procento hmotnosti oříšku a pokusy naznačují, že v organismu se přeměňuje na sloučeninu blízkou účinné látce drogy extáze (methylendioxymetamfetamin). Pokusy s dobrovolníky prokázaly účinky čistého myristicinu, avšak efekt nedosahoval razance muškátového oříšku. Myristicin proto patrně není jedinou účinnou složkou a účinek pravděpodobně podporují i elemicin a safrol.

K vyvolání omamného účinku jsou zapotřebí jeden až tři ořechy. Následné stavy se projevují euforií, zrakovými i sluchovými halucinacemi. Konzumace uvedeného množství však zároveň vede k nepříjemné intoxikaci. Euforii brzy střídají vedlejší účinky, zejména silná nevolnost a deprese. Tyto příznaky přetrvávají dlouhé hodiny i celé dny. Sníst celý oříšek vyžaduje jistě velké sebezapření. Přesto jsou otravy hlášeny poměrně často a z prozaických důvodů jim vévodí věková kategorie 13 až 20 let. I když otravy málokdy končí fatálně, často vyžadují lékařskou asistenci. Nepříjemný průběh otravy způsobuje, že téměř nedochází k opakovaným intoxikacím.

Literatura

Parthasarathy, V. A., Chempakam, B., & Zachariah, T. J. (Eds.). (2008). Chemistry of spices. CABI.

Shulgin, A. T. (1966). Possible implication of myristicin as a psychotropic substance. Nature, 210(5034), 380-384.

Carstairs, S. D., & Cantrell, F. L. (2011). The spice of life: an analysis of nutmeg exposures in California. Clinical toxicology, 49(3), 177-180.