Důvody, proč se lidé stravují poněkud jinak, než doporučují odborníci na výživu, jsou různé a často bohužel nepodložené vědeckými poznatky. Některé vycházejí z náboženských směrů a filozofických přesvědčení. Kromě těchto hledisek, se nově stále častěji řadí hledisko ekologické, které zdůrazňuje nižší zátěž životního prostředí, např. udává se, že vegetariánů se na stejné rozloze uživí 2 x až 5 x více.

Volba pro nekonvenční směr může být projevem protestu, módní záležitosti nebo touhou vyzkoušet něco nového. Častým důvodem je také snaha o zlepšení zdravotního stavu. Rozhodnutí změnit své stravovací návyky je často spojeno s úpravou celého životního stylu (např. nekuřáctví, abstinence, pohyb v přírodě, meditace, preference alternativní nebo komplementární medicíny) a někdy i celého pohledu na svět.
Pro mnohé jedince je pojem alternativních výživových směrů spojen s tzv. zdravou výživou. Vegetariánský způsob stravování patří k nejstarším a nejrozšířenějším (u nás asi 2 % populace) z alternativních způsobů stravování. Myšlenka bezmasé stravy sahá hluboko do historie, vychází z orientálního hinduismu a buddhismu a v podobě, jak vegetariánství známe dnes, se objevilo v průběhu 19. století. Při volbě vegetariánství hraje významnou úlohu soucit se zvířaty a také výskyt různých zoonóz (přenos onemocnění ze zvířat) může od konzumace masa odradit.

Stoupence tohoto nejrozšířenějšího směru alternativního stravování lze rozdělit na: 

• Semivegetariáni vylučují tmavé druhy mas ze své stravy, konzumují maso drůbeží a ryby, jakož i ostatní potraviny živočišného původu.
• Pulo-vegetariáni konzumují z živočišných potravin pouze kuřecí maso.
• Pesko-vegetariáni povolují konzumaci ryb, korýšů a měkkýšů.
• Lakto-ovo-vegetariáni připouští konzumaci mléka, mléčných výrobků a vajec. Můžeme se setkat také s  lakto- nebo ovo-vegetariány odděleně. Je to nejrozšířenější varianta bezmasého stravování ve všech evropských zemích.

Podle mnohých studií lze touto stravou zabezpečit adekvátní výživu pro všechny populační skupiny za předpokladu uvědomělého přístupu a pestré stravy. Může být nutričně vyvážená při promyšleném jídelníčku, především je přínosné snížení konzumace tuků, soli, vyšší příjem zeleniny a ovoce, tudíž i látek ochranných, jako jsou antioxidační látky, různé fytolátky – např. flavonoidy a vláknina, které jsou z hlediska zdraví velmi prospěšné a mohou se podílet na předcházení onemocnění chronického charakteru.

V žádném případě by vegetariánství nemělo spočívat v konzumaci smažených hranolek a sladkostí, tedy v pouhém vynechání masa. Přísnější verzí vegetariánství je tzv. veganství, tj. odmítání veškerých živočišných potravin a jiných výrobků živočišného původu (med, kůže, vlna, některé očkovací látky a léky). Je nutné důsledněji vybírat vhodné zdroje problematických živin, zejména nepostradatelných aminokyselin, vitaminu B12, vápníku a železa.

K vegetariánství se také řadí vitariánství, fruktariánství a makrobiotika. 

Vitariánství spočívá v konzumaci čerstvého ovoce, zeleniny (a často také šťáv z nich), ořechů, semínek, za studena lisovaných olejů, klíčeného obilí a luštěnin, máčeného obilného šrotu, příp. tepelně nezpracovaného mléka a výrobků z něj.  Klade důraz především na živý a přirozený charakter stravy, uchování látek, které se varem ničí nebo vyluhují (enzymy, vitaminy, minerální látky).  Tepelná úprava v některých případech zlepšuje využitelnost některých živin (lykopen z vařených rajčat) a snižuje některá rizika (mikrobiologická, rozklad antinutričních látek). Syrová strava má velice nízkou energetickou denzitu (energetická denzita je množství energie (kilojoulů) v daném objemu stravy) a není jisté, zda může zajistit dostatečnou výživu skupin se specifickými potřebami (děti, těhotné a kojící, sportovci apod.).

Fruktariánství je založeno na konzumaci různých druhů plodů – ovoce včetně ořechů, plodové zeleniny, medu a olivového oleje.

Makrobiotika vychází z východní teorie o protipólech jin a jang (symbol monády), kterou aplikuje na západní poměry. Klade důraz na přirozenou stravu, z lokálních zdrojů (nebo alespoň ze stejného klimatického pásma) a odpovídající ročnímu období. 40 – 60 % makrobiotického talíře (podle hmotnosti) tvoří obiloviny, 25 – 35 % zelenina, 5 – 10 % luštěniny, během týdne makrobiotika zařazuje také ryby, ovoce mírného pásma a některé další doplňky (mořské řasy, miso pasta, ořechy a semena, obilné slady, pravá sójová omáčka aj.). Nedoporučuje maso, mléko a mléčné výrobky, tropické ovoce, bílý cukr, výrobky chemicky obohacované nebo konzervované. Příprava zahrnuje celou řadu surovin a kulinářských postupů častých v japonské kuchyni s pro nás exotickými, tajemnými názvy (např. miso, pickles, nishimé, tempura).

Rizika takového způsobu stravování souvisí s vyloučením potravin, které jsou významnými zdroji živin. Patří k nim především nedostatek vitaminu B12, nedostatek některých nepostradatelných aminokyselin, nedostatek energie a paradoxně i vysoký příjem vlákniny (nerozpustné), která může omezit využití některých minerálních látek – vápník, železo, zinek.
Proto tento typ stravování není vhodný pro některé populační skupiny (těhotné, kojící, nemocné, děti). Často nedostatky těchto stravovacích systémů musí být hrazeny doplňky stravy nebo potravinami obohacenými o chybějící živiny.

Dostatečně pestrá a vyvážená i méně tradiční strava může zabezpečit dostatek energie a všech potřebných živin. Je nutné ovšem zdůraznit, že špatně sestavená strava je vždy hazardem se zdravím, ať už je vegetariánská, makrobiotická nebo smíšená, ať už vede k podvýživě nebo k nadváze.

Autor: eg

Upraveno podle MVDr. Halina Matějová, in Kolektiv autorů, Výživa a pohyb jako součást výchovy ke zdraví na základní škole, Brno, Paido, 2007