V současné době, kdy je výskyt obezity ve světovém měřítku ve většině věkových skupin neustále na vzestupu, si odborníci na obezitu začali pokládat otázku, zda za tento vysoký výskyt není zodpovědná pouze nerovnováha v příjmu a výdeji energie, ale jestli v této problematice nehrají roli také další, dosud nepoznané faktory.
Na začátku 90. let minulého století se do popředí zájmu těchto odborníků dostaly látky souhrnně pojmenované jako tzv. endokrinní disruptory (v anglickém jazyce endocrine disrupting chemicals, EDCs). Ze závěrů studií byla vytvořena jejich definice, která říká, že endokrinním disruptorem může být každá látka, která se v organismu chová jako hormon a různými způsoby tak může ovlivňovat některé důležité procesy. Ukázalo se, že takto může být ovlivněna činnost štítné žlázy, správný tělesný vývoj související s pohlavními hormony a v neposlední řadě také funkce tukové tkáně, která v organismu zdaleka nepředstavuje jen pouhou zásobu energie, ale je též zapojena např. v řízení zánětlivých procesů v organizmu nebo v řízení příjmu potravy.
Jaké konkrétní účinky endokrinních disruptorů na tukovou tkáň a tím i možný rozvoj obezity byly ve studiích pozorovány? Působení těchto látek na laboratorní zvířata vyvolávalo zvýšení počtu jejich tukových buněk, zvětšení množství tukové tkáně a tím také nárůst tělesné hmotnosti. Dále byly patrné určité změny v krevním obraze (vyšší hodnota LDL-lipoproteinu o nízké hustotě, triacylglycerolů, krevního cukru, zvýšená inzulinová rezistence), které jsou spojovány s vyšším rizikem rozvoje srdečněcévních onemocnění. Tyto skutečnosti jsou o to závažnější, že výše uvedené zdravotní dopady byly patrné i u potomků těchto zvířat, které samy účinkům těchto látek nikdy ve svém životě nebyly vystaveny.
Jak se s těmito látkami může ve svém životě setkat běžný člověk? Z důvodu široké definice mohou být endokrinními disruptory nazývány jak látky přirozeně se vyskytující v přírodě, tak látky průmyslově vyráběné. Nejznámější potravinou přirozeně obsahující látky možné nazvat jako endokrinní disruptory je (díky obsahu fytoestrogenů) sója. V běžně konzumovaném množství však koncentrace těchto látek nepředstavuje žádné riziko. Pro člověka představují potenciálně zvýšené riziko zejména látky průmyslově vyráběné, neboť některé jejich zdroje mohou být koncentrovanější. Mohou být součástí přípravků osobní hygieny (např. alkylfenoly), součástí výrobků z plastu (např. ftaláty, bisfenol A), jako kontaminanty některých potravin (mořské ryby, zemědělské plodiny), do kterých se ukládají z důvodu znečištění životního prostředí (polychlorované bifenyly, dioxiny) nebo při jejich pěstování (zbytky pesticidů).
Ačkoliv se tyto skutečnosti mohou zdát závažnými, je důležité zdůraznit, že zmíněné negativní zdravotní dopady byly pozorovány ve studiích, kdy dávky těchto látek mnohonásobně převyšovaly jejich běžný příjem u průměrného člověka, proto nemůžeme za svoji zvýšenou tělesnou hmotnosti primárně vinit právě možné působení těchto látek. I přesto je však vhodné doporučit určitou minimální opatrnost a v rámci možnosti se preventivně vyhýbat nadměrnému používání plastových výrobků (zejména těch levných s pochybným původem) a zcela nelze doporučit ani častou konzumaci mořských ryb ze znečištěných mořských oblastí.
Zdroje:
Regnier SM, Sargis RM. Adipocytes under Assault: Environmental Disruption of Adipose Physiology. Biochim Biophys Acta. 2014;1842(3):520-533. doi:10.1016/j.bbadis.2013.05.028.Grün F, Blumberg B. Environmental obesogens: organotins and endocrine disruption via nuclear receptor signaling. Endocrinology. 2006;147(6 Suppl):S50-55. doi:10.1210/en.2005-1129. Ibrahim MM, Fjære E, Lock E-J, et al. Chronic consumption of farmed salmon containing persistent organic pollutants causes insulin resistance and obesity in mice. PloS One. 2011;6(9):e25170. doi:10.1371/journal.pone.0025170.