Obezita je definována jako nadměrné uložení tuku v organizmu. Být obézní přináší spoustu komplikací. Jsou to mimo jiné komplikace mechanické vztažené na vysokou tělesnou hmotnost (např. bolesti zad, kloubů a svalů, artrózy, větší pocení) a komplikace metabolické spojené s metabolickým syndromem (dyslipidemie, hypertenze či diabetes 2. typu).
V určitých situacích však má toto nadměrné množství tukové tkáně své pozitivní účinky a obézní mají lepší prognózu než štíhlí, neboli obezita snižuje riziko úmrtnosti. Jinak také řečeno: „Když už obézní pacient onemocní, je jeho prognóza lepší než u štíhlého“. Od roku 1999 se v těchto souvislostech hovoří o paradoxu obezity.
Poprvé byl paradox obezity popsán u hemodialyzovaných pacientů právě v roce 1999. Od té doby je sledován v mnoha dalších souvislostech. V případě chronického zánětlivého onemocnění (např. chronická obstrukční plicní nemoc) je mortalita obézních se zánětem nižší. Diskutabilní je také cílené snižování hmotnosti u osob nad 70 let, neboť je popisována souvislost paradoxu obezity s vyšším věkem, kdy se obézní pacienti v léčebných zařízeních pro dlouhodobě nemocné dožívají vyššího věku než štíhlí. Dále je paradox obezity zmiňován u pacientů se srdečním selháním, mrtvicí, srdečně-cévním onemocněním, při selhání ledvin, nádorovém onemocnění a při revmatoidní artritidě.
Nutno podotknout, že ačkoliv jsou vyslovovány mnohé hypotézy, není jasné, co konkrétně způsobuje tento pozitivní dopad obezity. Uvádí se například, že mají obézní určitou nutriční rezervu pro případ nemoci, horší nutriční stav je dáván do souvislosti s vyšším rizikem mrtvice, chronické obstrukční plicní nemoci a délce hospitalizace pacientů s nádorovým onemocněním. V neposlední řadě je také zmiňována funkce tukové tkáně, kdy může neutralizovat i tzv. endogenní toxiny.
Zároveň se paradox obezity popisuje ve čtyřech základních souvislostech:
- Klasický paradox obezity, kdy obezita má ochranný účinek při chronickém onemocnění
- Pre-obezita, kdy nadváha má ochranný účinek u normální zdravé populace
- „Fat but fit“, kdy u fyzicky zdatných jedinců není obezita rizikovým faktorem úmrtnosti
- Zdravá obezita, kdy obezita není doprovázena kardiometabolickými riziky
Nic není černobílé a tak je nezbytné i samotnou diagnózu obezity podrobit kritice, jakým způsobem je stanovena. Prosté zhodnocení BMI (body mass index, index tělesné hmotnosti) nestačí. Je tedy vhodné hodnotu BMI doplnit o stanovení množství tukové tkáně, které následně diagnózu obezity zobrazí v jiném světle.
V souvislosti s pohybovou aktivitou se riziko mortality výrazně snižuje jak u obézních, tak u neobézních. Vždy je tedy lepší být fyzicky zdatný, ať už jsme obézní či nikoliv. V praxi to znamená věnovat se pohybové aktivitě (například chůzi či rekreačnímu sportu) přibližně 150 minut týdně. Naopak nejhorší kombinací je nesportující štíhlý.
Paradoxy obezity by měly varovat před nevhodnou redukcí tělesné hmotnosti – tedy rychlému hubnutí pomocí různých striktních diet, které dotyčného omezují nejenom ve stravě, ale kolikrát i na duši.
A doporučení na závěr? Pestrá, přiměřená a pravidelná chutná strava doplněná o příjemnou pohybovou aktivitu v průběhu týdně je ideální kombinací pro uchování si dobrého zdraví při jakékoliv tělesné hmotnosti.
VeSu (Veronika Suchodolová)
Zdroj:
Svačina, Š. Obezitologie a teorie metabolického syndromu. Praha, 2013.
McAuley, P. A. Steven N.B., Obesity paradoxes. Journal of Sports Sciences. 29(8), 2011.
Kastoriny, Ch. M., Panagiotakos, D.B. The obesity paradox: Methodological considerations based on epidemiological and clinical evidence—New insights. Maturitas. 72, 2012.